Migrace, běženci, stát, my ...
Příliv uprchlíků zdá se náš velký problém. Nikdo z občanů České republiky jistě není nadšený z eventuální povinnosti přijmout určité množství uprchlíků. Je zřejmé, že se tím narušuje vnitřní integrita ČR a v neposlední řadě se zcela nepochybně navyšuje bezpečnostní riziko pro náš stát.
Je ale také pravdou, že ať chceme nebo ne, jsme součástí minimálně Evropy a moderního světa jako takového. To sebou nese nejen jistá práva či výsady, vymoženosti, ale i povinnosti. Ten, kdo zažil a pamatuje dobu před rokem 1989 jako dospělý a bude se snažit být alespoň trochu objektivní ví, že řada občanů ČSSR emigrovala nejen z politických důvodů, z důvodů nesvobody, ale i z důvodů ryze ekonomických. Prostě se chtěli mít materiálně lépe, než-li u nás. Někomu se to povedlo, někomu ne (trefně to ukázal velmi povedený seriál Konec velkých prázdnin). Ač se dnes mnohdy tvrdí něco jiného, fakticky emigrace zase tak technicky nesnadná nebyla. Mnoha lidem stačil např. zájezd do Jugoslávie, přes Čedok, Autoturist apod. Nerad bych ale zlehčoval tehdejší situaci. Samozřejmě existovali lidé, kteří problém odcestovat na Západ měli a velký. Ti, kterým se emigrace zdařila, více méně předpokládali, že jim tzv. Západ pomůže v novém životě. Dnes se jedná o cosi podobného. Nebo vlastně ne. Není to podobné. Nyní utíkají lidé ze zemí třetího světa většinou, zdůrazňuji většinou, ne vždy, v důsledku války, hladomoru apod. Řešit, zda mají mobily, tablety apod. mi připadá směšné, když musí vysolit plus mínus 60.000,- v přepočtu Kč za pouhý útěk. Například museli prodat svá obydlí, co my víme. Je dokumentováno, že leckde se na takové útěky skládali všichni jejich příbuzní, aby se někteří měli lépe a bezpečněji.
Bohužel jsou mezi nimi asi i tzv. skrytí agenti znepřátelených států. S tím musíme počítat a tomu se vyhnout patrně nelze. Nevím jak. Ale naše republika se těžko může tvářit, že tento problém neexistuje. Jasně, že si nemůžeme nechat rozvrátit ekonomicky naši zemi, stejně tak ji nemůžeme a nechceme ohrozit z hlediska bezpečnosti. Je však velmi jednoduché (zejména politicky jednoduché) jít vstříct mnoha populistům a tvrdit, že tvrdě zamezíme příchodu těchto povětšinou nešťastných lidí. Účinné řešení však tito spoluobčané nemají. Rozvinutí seriozní diskuse se mnohdy brání (před pár dny jsem sledoval diskusní pořad Michaely Jílkové na téma migrace - hulákání a pramálo pádných argumentů diskutujících, chudák paní moderátorka).
Nechci zde řešit statisticky kolik přesně lidí emigrovalo za totality, kolik odešlo z ČR okolo roku 1968, kolik přesně je běženců příkladně ze Sýrie, jakých apod. To přenechám jiným. Nakonec úhlů pohledu na tyto statistické údaje bude jistě dost. To není účelem mého článku. Ani se nebudu zde zaobírat nějakými kvótami event. povinnostmi vyplývajícími z našeho členství v Evropské unii. Je faktem, že účelové fondy resp. dotace z EU prostě něco (dávku loajality třeba) evidentně stojí.
Ale jak uchovat vnitřní bezpečnost ČR? To je jiná. Azylovou politiku je nezbytné přehodnotit. Nemyslím, že vše vyřeší enormní nárůst policistů či příslušníků tajných služeb. Určitě ne v první řadě. Je potřeba, aby pracovníci ministerstva vnitra, policie a zpravodajských služeb pracovali opravdu profesionálně a efektivně. S konkrétními výsledky a skutečnou odpovědností. Na to je nutné, aby naše politická reprezentace důsledně dohlédla. Osobně se domnívám, že alespoň v některých těchto segmentech se to již částečně daří. Nakonec jsou to právě zpravodajské služby potažmo ministerstva vnitra, zahraničí a obrany, kteří by měli mít fundovaný přehled kdo z migrantů je běženec ekonomický, politický event. jiný. Pak je tu ještě armáda. Ta ale nastupuje k vnitřní ochraně země, když ostatní státní složky už na problém nestačí.
Vláda tak má mít všechny relevantní informace ke svému konání. Je rovněž pravdou, že tak ucelenými informacemi běžní občané nedisponují a disponovat nemohou.