Je jasné, že tento článek mi asi moc sympatizantů nepřinese. Přesto chci komentovat určitou náladu v naší společnosti, která souvisí s vyprodukovaným problémem ohledně zvyklostí a oblékání např. muslimek. Dále se vyjadřuji k možnému ohrožení spoluobčanů psychicky narušenými jedinci. Jsem přesvědčen, že stát musí zajistit bezpečí svým občanům, ale zároveň uchovat jistou úroveň demokracie. Domnívám se, že je možné obojí.
Jelikož se věnuji bezpečnostní problematice poměrně dlouho, byl jsem vždy nucen předvídat v různých situacích různá rizika. Ta opravdová, nikoliv ta domnělá a už vůbec ne ta mediálně ev. politicky zajímavá. Nechápu názor řady našich osobností, kteří, ať již z jakéhokoliv důvodu, neustále omílají problémy s oblečením zejména pak žen muslimského vyznání jako bezpečnostní hrozbu. Myslím oděv studentek či učitelek příkladně ve školách. Je přece zřejmé, že potencionální hrozbou může být pokud má dotčená osoba zahalenu celou tvář. Nelze ji spolehlivě identifikovat. Ale jinak? Jak může vadit ,,šátek" na hlavě? Nemluvím zde o rizicích z pohledu bezpečnosti a zdraví při práci. Nejde zde spíše o zástupný problém? Podle mého názoru není dobře hrotit již tak dost vážnou situaci ohledně odlišných názorů na náboženská vyznání. Stačí si dát tu práci a podívat se také, jak to funguje jinde v Evropě. Snad vyjma Itálie, jsou názory na nošení tradičních muslimských oděvů relativně velmi tolerantní. Nakonec o tom svědčí i nedávné usnesení německého Ústavního soudu ohledně práva muslimské učitelky oblékat svůj obvyklý oděv. Pro úplnost, já zde neobhajuji a nevyjadřuji se k žádné víře jako takové. Stejně tak nepodceňuji možná rizika terorismu. Mně jen vadí, když se věc nenazývá pravým jménem. A šátek na hlavě s odhalenou tváří nepochybně bezpečnostní hrozbou není. Ani ve škole ani nikde jinde. A srovnávat to s povinností mít zahalená ramena při vstupu do mešity, jak jsem rovněž někde slyšel, je úplně mimo.
Je mi líto případu ze školy ve Žďáru nad Sázavou. Chápu rodiče, že jsou ze ztráty syna velmi nešťastní. Některým obdobným situacím jde však jen těžko předcházet. Samozřejmě je zde nutná spolehlivá a odpovědná spolupráce lékařů a státních orgánů. Ne vždy je dostatečná. Ale duševní onemocnění bohužel existují. A duševně nemocní by se měli léčit. Pokud jsou nebezpeční sobě, nebo svému okolí, je nutné okamžité účinné řešení v souladu se zákonem. To možné je. A měli bychom kontrolovat, zda odpovědné instituce vykonávají svoji práci dobře, když ne, musí se zjednat náprava. Ale to je tak asi všechno, co se proto dá dělat. Přece nebudeme některé těžce duševně nemocné upalovat jako ve středověku? Měli bychom se chovat jako civilizovaní lidé v jednadvacátém století. A to i přesto, že je to někdy zatraceně moc těžké.